Dobový kontext
Plzeň v letech 1968–1969
Šedesátá léta minulého století a Plzeň
V šedesátých letech minulého století se začalo více a více projevovat vznikající nezávislé veřejné mínění a postupně se obrozující občanská společnost. To sebou přineslo řadu společenských změn – pronikání západní kultury, možnost srovnání socialistické reality s vyspělou západní společností i šíření spotřebního způsobu života, pokles důvěry ve směřování společnosti. Zmíněné faktory společně s ekonomickými problémy vedly k oprávněné nespokojenosti občanů i členů KSČ se způsobem práce vyšších stranických orgánů. K projevům krize patřila emigrace na Západ, kam jen z Plzně odešlo v letech 1965–1967 celkem 68 osob.
Krize uvnitř KSČ vyvrcholila počátkem ledna 1968, kdy byl členy reformního křídla odvolán z funkce prvního tajemníka UV KSČ Antonín Novotný a nahrazen byl Alexandrem Dubčekem a začalo tzv. pražské jaro, které se snažilo o změnu dosavadní politické linie. Plzeňští nejvyšší představitelé v dopisech publikovaných v Pravdě 7. ledna 1968 tyto změny opatrně podpořili. Avšak zde nové myšlenky narážely na hluboký konzervatismus ve vedení strany. Nejprve tedy na nový politický kurz v Plzni zareagovali novináři, publicisté a spisovatelé.
V uvolněné atmosféře osmašedesátého roku se mohl 5. května opět konat studentský majáles, jenž se stal velkým politickým happeningem. Po více než 20 letech také mohly svobodně proběhnout květnové oslavy osvobození Plzně americkou armádou. Těchto oslav se zúčastnilo 10–15 000 lidí. Převážná část plzeňské veřejnosti včetně členů KSČ přijala polednový vývoj s nadšeným očekáváním změn k lepšímu. Existovaly ale pochopitelně i skupiny, které se cítily ohrožené tímto demokratickým procesem.
V této době vyšly dva zásadní dokumenty, které byly publikovány v celostátních denících a byly podpořeny v Plzni mnoha tisíci občanů i řadou pracovních kolektivů: manifest Dva tisíce slov (27. 6. 1968), který sepsal spisovatel Ludvík Vaculík / Poselství občanů členům předsednictva (z 26. 7. 1968). Poselství mělo ve společnosti mimořádný ohlas, za 48 hodin jej podepsal milion lidí. V samotné Plzni to bylo 22 274 občanů.
Bohužel pražské jaro trvalo pouhých 20 měsíců a ukončeno bylo násilným vpádem vojsk Varšavské smlouvy. Což zásadně ovlivnilo vývoj československé společnosti i samotné vládnoucí strany KSČ.
Srpnová okupace v Plzni
Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa byla vpádem armád pěti komunistických zemí Varšavské smlouvy do ČSSR, který se uskutečnil 21. srpna 1968. Směrem na Plzeň postupovaly jednotky Sovětské armády dislokované v NDR, podporované dvěma divizemi armády NDR. Před Plzní se sovětské jednotky objevily v 5:20 h na linii Třemošná, Kozolupy a Zbůch. Prvotním úkolem bylo obsadit vojenské objekty včetně vojenského letiště Líně. První obrněnce do města vjely okolo 7:30 ráno.
Před 11. hodinou se tanky objevily i u budovy Československého rozhlasu na náměstí Míru, kde se však už od rána shromažďovali především mladí lidé, kteří byli odhodláni rozhlas bránit. Oproti Praze a jiným městům zde nakonec k umlčení svobodného vysílání nedošlo. Obránci, jichž bylo v některých dnech až 1 500 (mezi nimi byli např.: Miloš Kořínek, výtvarníci Jiří Kovařík, Vladivoj Kotyza či Ilja Nazarkevič), drželi hlídky nepřetržitě až do 29. srpna 1968. Po obsazení pražského rozhlasu vysílalo plzeňské studio celostátně a byly na něj napojeny všechny vysílače v republice.
Pro většinu obyvatel znamenalo obsazení ČSSR okupačními vojsky šok, pro členy KSČ o to větší, že okupaci chápali jako zradu komunistických ideálů. Přes pocity bezmoci se ale československá společnost v prvních dnech po 21. srpnu semkla a okupaci odmítla. V Plzni tento protest přerostl ve spontánní hodinovou stávku, následně generální 23. srpna. Přidaly se Škodovy závody a Plzeňské pivovary.
Nejvýznamnějším západočeským tištěným médiem byl deník Pravda. Při obsazení ČSSR stála redakce deníku pevně za legálním vedením strany a díky tomu, že se vydávání Pravdy nepodařilo okupantům zastavit, přinášela informace nejen obyvatelům západních Čech, ale i Českých Budějovic, Berouna nebo Prahy, kam výtisky vozili dobrovolníci především z řad mládeže. V polovině roku 1969 došlo k odvolání šéfredaktora a v následujících měsících o práci přišlo dalších 20 redaktorů, kteří většinou skončili v dělnických profesích.
Obrovským šokem a zklamáním pro celou společnost, připravenou hájit výsledky reformního vývoje, byl návrat čs. delegace ze SSSR 27. srpna 1968 a oznámení výstupů tzv. moskevských jednání. Okamžitě poté se mladí lidé shromáždění u budovy rozhlasu vydali na náměstí Republiky, kde k nim před radnicí promluvil vedoucí tajemník MV KSČ J. Metlička. Průvod po celou dobu sledoval sovětský vojenský vůz a místní vedení okupačních vojsk požadovalo po čs. bezpečnostních orgánech znemožnění demonstrace. Předzvěstí nadcházejících událostí byla likvidace nápisů, letáků apod. v ulicích a na domech, k tomu vynucená demise dosavadního ministra vnitra a místopředsedy vlády pro ekonomiku a jejich nahrazení lidmi loajálními k novým pořádkům a novému politickému směru.
Samotná invaze a následující dny si v Plzni žádné oběti na životech nevyžádaly. Jakýmsi vedlejším ,,produktem“ okupace byla vlna solidarity, jako např. poskytnutí autobusových vleků coby úkrytu před deštěm lidem hlídkujícím před plzeňským rozhlasem, bezplatné zásobování jeho zaměstnanců podnikem Restaurace a jídelny nebo poskytnutí léků a pokrývek třem mladým lidem držícím v prvních dnech po okupaci hladovku u chrámu sv. Bartoloměje.
Podepsání smlouvy o pobytu sovětských vojsk v ČSSR podepsali 16. října 1968 předseda československé vlády Oldřich Černík a předseda Rady ministrů SSSR Alexej Kosygin. Smlouva byla 18. října 1968 předložena ke schválení Národnímu shromáždění. Podepsání smlouvy mělo na československou veřejnost vážný negativní dopad a značně oslabilo důvěru v to, že dubčekovské vedení je schopno prosadit pokračování polednové politiky.
Nástup normalizace a živé pochodně
Prvními reakcemi na politickou situaci bylo protisovětské shromáždění v Praze a protesty proti okupaci ve dnech 6.–7. listopadu 1968 na několika místech v ČSSR. V obou případech proti demonstrujícím – většinou mladým lidem – poprvé od srpna 1968 zasáhly bezpečnostní složky. Deziluze a nespokojenost většiny občanů s výsledky politického pléna následně vedly ke studentské stávce ve dnech 18.–21. listopadu, podporované rovněž dělnictvem a ostatními pracujícími. Neúspěch stávky a pokračující normalizace vedly v důsledku k činu, jenž neměl v dějinách země obdoby – k sebeupálení studenta Jana Palacha 16. ledna 1969 na Václavském náměstí v Praze. Palachův čin měl u československé společnosti mimořádnou odezvu a vedl k dalšímu prohlubování rozporu mezi ní a vedením státu.
Plzeňské Městské vysokoškolské centrum se hned následujícího dne po smrti J. Palacha sešlo s akademickými funkcionáři všech tří vysokých škol a delegáty MV KSČ a předložilo požadavky zformulované pražským centrem. Téhož dne se v kině Elektra konal mítink, jehož se účastnilo okolo 1 000 studentů. Dne 24. ledna 1968, v předvečer Palachova pohřbu, uspořádali plzeňští vysokoškoláci na náměstí Republiky panychidu, jíž se zúčastnily desetitisíce Plzeňanů.
Přes celonárodní podporu odmítlo vedení KSČ studentské požadavky jako nesplnitelné a varovalo před zákroky proti těm, kteří maří právní řád. Přes výše zmíněné výzvy se do konce ledna 1969 pokusilo o sebeupálení ještě dalších devět osob (dle zprávy ministerstva vnitra bylo od 16. do 31. 1. 1969 zaznamenáno celkem 10 případů pokusu o sebeupálení), seč se představitelé vlády v prvních dnech po Palachově činu horečně snažili další případy sebeupálení odvrátit a uklidnit politickou situaci. V Plzni se následníkem Jana Palacha stal dělník Josef Hlavatý, a to 20. 1. 1969.
Všechny tyto události, následná protisovětské demonstrace a vystoupení nakonec zlomila vaz prvnímu tajemníkovi UV KSČ Alexandru Dubčekovi. Od počátku dubna 1969 se pod tlakem sovětské strany připravovalo jeho odstranění a nahrazení kandidátem Gustavem Husákem.
V Plzni se za A. Dubčeka postavili dělníci ze Škodovky svojí delegací, Závod jaderných elektráren zaslal ostrou rezoluci a aktivně začali vystupovat i plzeňští studenti, kteří vyhlásili 18. 4. 1969 dvouhodinovou stávku. Po městě se začali objevovat letáky typu „Husáku Rusáku do roka a do dne“, a podobně. Méně rozsáhlá protistátní vystoupení se objevila už během oslav 1. máje, odpor vůči stávajícím politickým poměrům se naplno projevil při oslavách výročí osvobození města. Demonstrující občané byli násilně rozehnáni na křižovatce U Práce za použití obušků a vodních děl. Rozpor mezi vedením MV KSČ a částí řadových komunistů se během dalších měsíců roku 1969 dále prohluboval. Deziluze z vývoje se projevovala minimální účastí na schůzích ZO, jež se např. ve Škodových závodech pohybovala pouze okolo 22 %. Během jarních měsíců roku 1969, a to zejména po dubnovém plénu ÚV KSČ, začalo docházet k hromadnému vystupování ze strany, které v Plzni pokračovalo až do července 1969, ale to je již další kapitola lokálních dějin…vraťme se k osobnosti Josefa Hlavatého, živé plzeňské pochodni.
Josef Hlavatý
(4. 12. 1943–25. 1. 1969)
Plzeňská živá pochodeň
20. ledna 1969 – plzeňská živá pochodeň
První případ sebeupálení po činu Jana Palacha se odehrál 20. ledna 1969 krátce po 20. hodině na tehdejším Dukelském náměstí v Plzni (dnešní náměstí T. G. Masaryka), kde se upálil 25letý dělník JOSEF HLAVATÝ. Utrpěl popáleniny 2. stupně na 66–70 % povrchu těla, avšak po převozu do vojenské nemocnice byl při vědomí a během ošetřování lékařům opakoval, že čin spáchal na protest proti tomu, že jsou zde Rusové. Mladý muž zraněním podlehl 25. ledna 1969.
Mocenské orgány zprvu hodnotily motiv Hlavatého sebeupálení totožně jako čin Palachův, o čemž svědčí i projev prezidenta Ludvíka Svobody téhož večera, v němž zaznělo, že v Plzni podobným způsobem (jako J. Palach) vztáhl ruku na svůj život další mladý člověk.
O den později již byl tento čin J. Hlavatého již médii prezentován v jiném duchu. S odvoláním na tiskovou konferenci ministra vnitra bylo tvrzeno, že jeho čin vzhledem k jeho problematickému životu nelze v žádném případě spojovat s činem J. Palacha.
Tyto informace se promítly i do postoje plzeňské veřejnosti. Zatímco ještě téhož večera, kdy se J. Hlavatý upálil, se na místě tragického činu sešlo okolo 150 lidí, kteří diskutovali, zapalovali svíčky a zanechávali vzkazy, v nichž srovnávali Hlavatého čin s Palachovým, následujícího dne se už jednalo pouze o několik desítek osob.
Mocenským orgánům se tedy prostřednictvím zamlčení některých důležitých skutečností a naopak zdůrazňováním Hlavatého osobních problémů podařilo zmanipulovat veřejné mínění do takové míry, že Hlavatý byl nakonec odsouzen jako člověk, jenž poskvrnil „čistotu“ Palachova činu a jeho jméno na několik desítek let zmizelo jak z lokálních, tak z celostátních dějin.
Kdo tedy byl Josef Hlavatý?
Josef Hlavatý (4. 12. 1943–25. 1. 1969)
Josef Hlavatý se narodil 4. prosince 1943 v Křimicích. Vyrostl v rodině Jaroslava Hlavatého, bývalého bachaře borské věznice, který posléze pracoval jako dělník. Matka byla v domácnosti. Oba rodiče byli dlouholetými členy KSČ.
Mladý Josef Hlavatý se vyučil slévačem, ale pro časté absence i problémy s alkoholem byl z učení vyloučen. Ze stejných důvodů poté často střídal zaměstnání. Naposledy byl zaměstnán jako dělník v plzeňském pivovaru, kam však přestal koncem prosince 1968 docházet.
V roce 1964 se Josef Hlavatý oženil a měl dvě děti. Manželství však nebylo šťastné, manželka po čase opustila společnou domácnost. Nakonec požádala o rozvod s odůvodněním, že manžel často holduje alkoholu.
Necelé dva týdny před tragickým činem Josefa Hlavatého bylo manželství rozvedeno (8. 1. 1969). Vyšetřovatelé zjistili, že tuto skutečnost nesl těžce, trápilo ho zejména svěření dětí do výhradní péče jeho manželky Zdeňky, která tvrdila, že se její muž o politiku nikdy nezajímal.
Motiv a čin J. Hlavatého dodnes vyvolává mnoho otazníků, neboť i výpovědi blízkých osob se často rozcházejí. Někteří svědci uvedli, že J. Hlavatý byl velmi aktivní v srpnových událostech celé noci dlel u plzeňského rozhlasu a zúčastnil se strhávání orientačních tabulek ulic i psaní protisovětských hesel. Od té doby měl k SSSR nepřátelský postoj.
Matka J. Hlavatého při výpovědi na služebně SNB uvedla, že se doma u sebeupálení Jana Palacha bavili, přičemž syn prý uvedl, že takových obětí bude více. V posledních dnech prý byl J. Hlavatý nemluvný a zůstával doma. Otec J. Hlavatého si naopak myslel, že hlavním motivem synovy sebevraždy byl rozvod.
Sebeupálení Josefa Hlavatého
V den činu, 20. 1. 1969, se Josef Hlavatý seznámil v dopoledních hodinách v jedné z restaurací se železničním dělníkem Stanislavem Humlem. Postupně jich prý prošli několik, večer odešli z restaurace v doprovodu dvou dívek a společně chtěli jít do kina. J. Hlavatý se s nimi však rozloučil a domluvil si schůzku se S. Humlem na další den. J. Hlavatý odešel k rodičům, kde bez vysvětlení vzal dvoulitrovou láhev petroleje a vypravil se na nedaleké náměstí (dnes nám. TGM), kde se poblíž budovy Československé státní banky okolo osmé hodiny večer zapálil (na místě bylo nalezeno několik použitých zápalek).
Sebeupálení J. Hlavatého se odehrálo na symbolickém místě, kde v minulosti stál prvorepublikový Pomník národního osvobození, jehož dominantou byla socha T. G. Masaryka. Pomník byl odstraněn po plzeňské revoltě z 1. 6. 1953 (demonstrace proti měnové reformě, dnes tuto událost připomíná městská Cena 1. června). Hořící postavu vidělo několik lidí, např. manželé Štěrbovi. Na místo se dostavili příslušníci Městské správy SNB v Plzni, kteří zahájili vyšetřování. Krátce poté ve 20:20 přijela sanitka a odvezla J. Hlavatého do nemocnice.
Ve vojenské nemocnici ošetřující lékař MUDr. Svatopluk Sovák se snažil zjistit okolnosti zranění a dle jeho vyjádření s J. Hlavatým hovořil, přičemž pacient řekl, že spáchal pokus sebevraždy na protest proti okupaci a že Rusy nemá rád.
Josef Hlavatý zemřel 25. 1. 1969 a jeho pohřeb proběhl v rodinném kruhu.
Interpretace činu
Jeho tragický čin byl vyšetřovateli SNB interpretován jako čin, který vyplynul zřejmě z jeho osobních problémů (v dobových médiích byl tehdy hlavně zdůrazňován životní styl J. Hlavatého a jeho rozvod), nikoliv z politického přesvědčení, i když bylo ovlivněno činem J. Palacha.
Tato a další následná prohlášení vedla k marginalizaci tohoto činu i různorodému vnímání významu aktu sebeupálení J. Hlavatého…
Dobový tisk a fotografie
Pamětní deska věnovaná památce Josefa Hlavatého
U příležitosti 55. výročí tragického činu Josefa Hlavatého umístilo statutární město Plzeň v prostorách náměstí T. G. Masaryka pamětní desku, a to symbolicky v den sebeupálení J. Hlavatého dne 20. 1. 2024. Autorem pamětní desky je doc. Luděk Míšek.
Luděk Míšek (nar. 1976) je jedním z nejvýraznějších současných sochařů linie, jež respektuje sochařství v jeho „pravé podobě“, tzn. jako práci s hmotou. V letech 1996–2003 absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze, přičemž v letech 2000–2001 uskutečnil stáž na Staatliche Akademie der Bildenden Künste ve Stuttgartu; na pražské AVU byl později, v roce 2017 habilitován. Od roku 2004 proběhla řada jeho samostatných výstav, zúčastnil se mnoha sochařských sympozií, je autorem několika realizací do veřejného prostoru. Je členem sochařského seskupení Socha 2, Umělecké besedy a Klubu konkrétistů. Od roku 2010 vyučuje sochařství na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni.
Idea pamětní desky věnované J. Hlavatému
Deska je pojata více konceptuálně, a to ve smyslu použití žulové desky ve tvaru kruhu – využití kruhu, který je vnímán jako symbol života. Současně je zde i použit jako označení bodu, kde byl panem Hlavatým uskutečněn jeho čin protestu. Tento válec proniká žulovou deskou nad její okraj cca 5 cm, čímž se dostává celá realizace do roviny objektu. Válec je z části poničen a současně se poničí o základovou desku. To má opět symbolizovat znehodnocení života pro vyšší cíl a odpoutává se od strohého pojetí pamětní desky a objekt získává na živosti za pomoci struktury prasklého kamene, který bude rezonovat s vyleštěnou částí zbylé desky. QR kód je zde použit jako vhodný nástroj, kde si mohou lidé rozkliknout hlubší informace o J. Hlavatém a jeho činu.
Zdroje: Dějiny města Plzně 3, vydalo statutární město Plzeň, 2018 Paměť a dějiny 2013/01, Petr Blažek – První následovník (Příběh 20. století) Dobový tisk